Trochu z historie termínu
Termín "ontologie" byl představen filosofem zNěmecko Rudolf Gocklenius. V procesu vývoje se koncepty, které se do něj vkládají, opakovaně změnily. Ve středověku se snažil vytvořit učení o bytí, byl považován za filozofický důkaz pravd v náboženství. S počátkem nového věku začala ontologie ve filozofii představovat součást metafyziky, která zkoumá nadměrnou strukturu všeho, co existuje.
Dnes je ontologie rozdělení filozofie o bytí, nadměrný svět a svět jako celek.
Tak pojmy "metafyzika" a "ontologie"blízko sebe navzájem v hodnotě. Někdy byly používány jako synonyma. Po čase se termín "metafyzika" vymanil a jeho místo bylo správně obsazeno ontologií.
Předmět studia v ontologii
Existují dva hlavní aspekty - bytí a ne-bytí, -jehož studium se zabývá ontologií ve filozofii. Pro filosofické porozumění všech existujících ve světě, kategorie bytí působí jako výchozí. Ontologické studium světa zahrnuje použití celého systému filozofických kategorií, jehož hlavním je pojetí bytí a ne-bytí.
Bytost je všestrannáskutečnost, co existuje, je ve skutečnosti. Pojem "bytí" zahrnuje svět, který existuje ve skutečnosti. To tvoří základ všech jevů a věcí, zaručuje jejich dostupnost. Neexistence je absence, nereálnost všeho, co je konkrétní, skutečné. Takže ontologie je rozdělení filozofie o bytí, o bytí.
Počátky a vývoj ontologie
Které fáze formace prochází ontologiífilozofie? Filozofie jako věda a otázka, že vzniká současně. Poprvé studoval filozofa starověku Parmenides. Pro něj byl bytost a myšlenka identické pojetí. On také tvrdil, že bytí nebylo někde přicházet a zničit je také nemožné, je neměnný a nikdy se neskončí v čase. Neexistence podle jeho názoru neexistuje.
Democritus zastával názor, že všechny věci jsou atomy, a tak uznávají bytost a ne-bytost.
Platón byl proti světu duchovních myšlenek a esencí - to, co představuje skutečnou bytost, ke světu rozumných věcí, které se mění. Rozpoznal oba být a ne-bytí.
Aristotle zastupoval záležitost jako "bytí v možnosti".
V učeních, které vznikly ve středověku,být chápán sám Bůh. S nástupem nového času byla ontologie ve filozofii považována za mysl, vědomí člověka. Jediným, nepochybným a pravým bytím byla osoba, její vědomí a potřeby, její život. Skládá se z takových základních forem: duchovní a hmotné bytosti člověka, bytost věcí, bytost společnosti (sociální). Tato jednota pomáhá představit společný základ všeho, co existuje.
Filozofická a legální ontologie
Jaká je podstata práva obecně, je nemožné pochopit bez pochopení, co je filozofická a legální ontologie.
Realita každodenního života je kontrastovánasystém normativně-hodnotícího světa, kterému se člověk řídí. Každý z nich diktuje různá pravidla a požadavky - politické, morální, právní. Tento systém také zavádí do života každého člověka určité normy (například v jakém věku může navštěvovat školu, účastnit se volebních procesů, uzavírat manželství, přivést k administrativní a trestní odpovědnosti), předepisuje určité normy chování.
Takže filozofická a legální ontologie -je to způsob, jak organizovat a interpretovat některé aspekty společenského života a současně být osobou. Existence zákona a skutečné existence mají významné rozdíly, protože zákonná existence předpokládá plnění určitých povinností. Osoba se musí řídit zákony přijatými ve společnosti. Proto je filozofická a právní ontologie vědou, která má své specifické rysy. Existence zákona, který považuje za "povinnost". Zákon je oblast splatnosti, totiž ta, která "viditelně" neexistuje, ale jejíž skutečnost má velký význam v životě každého zástupce společnosti.
Pod právním faktem je také míněnosystém, který existuje v rámci lidské bytosti. Skládá se z prvků, které jsou charakteristické pro výkon určitých funkcí. Ve skutečnosti jde o nadstavbu, která zahrnuje právní instituce, vztahy a vědomí.
</ p>>
